Vyšel překlad knihy Budoucnost je nerůst

budoucnost je nerust

Na konci roku 2023 vydalo nakladatelství PeopleComm český překlad jedné z nejkvalitnějších knih, které se v současnosti věnují nerůstu. Na knize se podíleli i naši kolegové. Daniel Costa Jařab pomáhal s odbornou terminologií překladu, Tadeáš Žďárský knize napsal předmluvu a českou kontextualizaci.

Předmluvu, více informací a možnost zakoupení knihy najdete na webu nakladatelství. Knihu je možné si vypůjčit v osmi veřejných knihovnách, brzy ji dodáme i do naší knihovny NaZemi, kde zatím najdete její anglické vydání.

Níže nabízíme základní shrnutí knihy, které nemá sloužit jako přehled informací v knize, ale spíše jako navnazení pro její přečtení. Dále představené myšlenky jsou v knize mnohem detailněji popsané a především ozdrojované. Tímto vás tedy zveme k jejímu přečtení, protože se jedná o kvalitně zhuštěný souhrn současné nerůstové teorie, která se jinak odehrává na stránkách odborných časopisů, rozdrobeně a nedostupnějším jazykem.

Shrnutí knihy

Kniha od autorstva Matthias Schmelzer, Andrea Vetter a Aaron Vansintjan vyšla poprvé v roce 2022 a jedná se o skvělý a kompaktní přehled současné nerůstové teorie z odborné perspektivy, oproti například sice čtivější, ale výpravnější knize Less is More od Jasona Hickela, na jejímž překladu v současnosti pracujeme.

První část knihy diskutuje povahu ekonomického růstu a jakým způsobem se stal dominantním prvkem v naší ekonomice. Růst popisují nejen jako ideu, ale také jako sociální a materiální proces s nedílnými dopady na společnost a přírodu. Z vícero důvodů se však zdá, že s růstem se na Západě budeme muset brzy rozloučit. Trhům stále ubývají místa, která se dají kolonizovat, a exponenciální růst naráží na planetární limity. Otázkou tak zůstává, zda chceme stále fungovat v ekonomice, která je na růstu závislá, nebo přejít na nový model, který je od růstové závislosti osvobozený.

Sedm kritik růstu

Problémů s ekonomickým růstem je celá řada. Autorský kolektiv se v druhé části zaměřuje na ty nejpodstatnější z nich:

  1. Kritika z ekologické perspektivy
  2. Kritika ze sociálně-ekonomické perspektivy
  3. Kritika z kulturní perspektivy
  4. Kritika kapitalismu
  5. Kritika z feministické perspektivy
  6. Kritika industrialismu
  7. Kritika z perspektivy polarity globálního Severu a Jihu

Ve zkratce by se tyto kritiky daly shrnout následně. Ekologická perspektiva upozorňuje, že ekonomický růst není kompatibilní s dlouhodobou ekologickou udržitelností života na Zemi pro prosperující život lidí i celých ekosystémů, jelikož většina přírodních zdrojů jsou buďto konečné nebo mají mnohem delší dobu obnovy než by exponenciální růst potřeboval. Jak shrnuje kanadsko-český vědec Václav Smil, ve všech systémech může růst působit zprvu exponenciálně, ale nakonec se jeho intenzita postupně sníží natolik, až dosáhne svých materiálních a termodynamických limitů a nakonec nastává vždy buďto stabilizace, nebo kolaps.

Sociálně-ekonomická perspektiva upozorňuje na společenské mechanismy, které vymazávají předpokládané benefity růstu. Například spokojenost se životem se nezvyšuje s nárůstem majetku ve společnosti, protože úroveň spokojenosti členstva společnosti je relativní a lidé se neustále porovnávají s ostatními. Naopak, pokud růst generuje velké nerovnosti, lidé mají tendenci být nespokojení pro jejich relativní chudobu oproti nejmajetnějším. Podle vědeckých výzkumů je kvalita života spojená s faktory jako jsou rovnost, prosperita, důvěra, sociální zabezpečení, politická participace či oceňování péče. Žádný z těchto faktorů přitom nepotřebuje neustálý ekonomický růst.

V růstové společnosti se pak objevují vzorce chování, které lidské potřeby naplňují sekundárně skrze konzumerismus. Jedním z nich je například takzvaná okázalá spotřeba, která označuje chování, kdy bohatí lidé nakupují produkty primárně s cílem ukázat jejich majetek a sociální status skrze luxusní zboží (např. drahá auta, oblečení, dovolená apod.). Dynamiku tohoto jevu pak prohlubuje reakce chudších lidí, kteří se snaží podobného zboží rovněž dosáhnout, aby nabyli pocitu rovnocennosti. Majetné taková reakce chudších následně vede ke spotřebě ještě luxusnějšího zboží. Společností je tak produkováno velké množství environmentálně zatěžujícího zboží jen pro zprostředkování závodu o sociální status, závod přitom nejde vyhrát, každý jen musí zvyšovat úroveň luxusu okázalé spotřeby.

Kulturní perspektiva se zjednodušeně ptá, zda naše vnímání toho, co dnes vůbec považujeme za dobrý život, je skutečně smysluplná. V růstové společnosti opět existují vzorce jako například takzvané kompenzační spotřební chování, kdy samotný akt nakupování falešně přislibuje naplnit lidské potřeby (zjednodušeně „koupím si to, abych si udělala radost po dlouhé směně v práci”). Jedním z dalších klíčových pojmů kulturní perspektivy je odcizení člověka při práci, kdy dnes nejen námezdně pracující jsou téměř vždy zbaveni své plnohodnotné kontroly na pracovišti pro autoritativní pracovní prostředí a kapitalistické vzorce výroby. Alternativní způsoby obživy jsou přitom pro spoustu lidí pro nedostatečný kapitál prakticky nedostupné.

Kritika kapitalismu je založená zejména na kritice kapitalistického imperativu akumulace kapitálu, při kterém je zisk přivlastněn vlastnickou třídou, jež jej dále investuje pro následně ještě vyšší akumulaci, což utváří samotný motor růstu. V čem se však nerůst liší od tradičních antikapitalistických politických směrů je, že nenavrhuje pouze aby byly zisky z tohoto procesu distribuovány rovnoměrněji, ale aby samotné zisky nebyly pouze prostředkem pro další akumulační proces vytrhávající materiál a energii z prostředí pro další ekonomický růst. Klíčovým je zde pojem dépensé, který navrhuje vytvořené zisky investovat do neproduktivistických společensky užitečných aktivit jako jsou například oslavy a festivaly či umění, což zamezí růstové akumulaci při současné podpoře společensky užitečných aktivit.

Feministická perspektiva zdůrazňuje přehlíženou roli reproduktivní práce (péče o domácnost, o děti apod.), kterou v patriarchální společnosti vykonávají primárně ženy. Reproduktivní práce přitom udržuje současný ekonomický systém v chodu, ačkoliv tato práce je buďto podhodnocená a nebo přímo neplacená. Růstový kapitalistický systém je tedy na reproduktivní práci primárně žen závislý, skrze patriarchální kulturní vzorce ale tuto práci přehlíží a jejich práci vykořisťuje.

Kritika industrialismu tvrdí, že technologický rozvoj se stal cílem sám o sobě, ačkoliv je nezřídka ve výsledku škodlivý pro kvalitu lidského života, kterou sliboval zlepšit. Různé technologie mají tendenci omezovat lidskou autonomii a žádné z nich nejsou politicky neutrální, slepá víra v nestrannost a blaho z užívání jakýchkoliv technologií pouze proto, že se nabízí, je zaslepující. Zajímavý je zde pojem radikálního monopolu, který označuje situaci, kdy se nějaká technologie stane tak dominantní, že ostatní již není možné používat, což omezuje lidskou svobodu (typicky současné cesty preferují automobilovou dopravu na úkor pěší a cyklistické přepravy, které vytlačují a uživatelstvo ohrožují na životech). Další pozoruhodný jev je protiproduktivní práh, který označuje limit, za kterým již technologie negenerují benefity, ale problémy, jestliže je jejich popularita příliš vysoká (typicky automobilová doprava vedoucí ke kolonám). Nerůst se tak přiklání k prosazování konviviálních technologií, které jsou dostupné, demokratické a zvyšují kvalitu lidského života.

Kritika z perspektivy polarity globálního Severu a Jihu ukazuje, jak idea růstu, rozvoje či vůbec samotného pojmu ekonomie byla koloniálně uvalena na globální Jih při ustanovení nerovných ekonomických vztahů založených na (neo)kolonialitě, apropriaci, extraktivismu a exploataci přírody a externalizaci sociálních a ekologických nákladů. Díky tomu všemu mohl globální Sever mohutně zbohatnout, avšak na úkor nákladů globálního Jihu, který mu jeho rozvoj v poddanském vztahu zaplatil.

Je pozoruhodné, že po těchto sedmi kritikách kompatibilních s nerůstovou perspektivou, autorstvo přináší i jiné kritiky růstu, které však s nerůstovým přístupem kompatibilní nejsou. Primárně se jedná o přístupy založené na zeleném fašismu, antimodernismu, konzervatismu či environmentalismu bohatých. Ani jeden z těchto přístupů nedovoluje dostupný kvalitní život pro všechny bez ohledu na jejich rasový, třídní, rodový či geografický původ a proto je není možné integrovat do nerůstové teorie.

Cesty k nerůstu

Pro dosažení nerůstu skrze demokratický proces transformace autorstvo ukazuje šest skupin možných procesů, které je záhodno posílit:

  1. Demokratizace ekonomiky, posílení občin, solidární ekonomiky a ekonomické demokracie
  2. Sociální zabezpečení, redistribuce a omezení extrémního příjmu a bohatství
  3. Konviviální a demokratické technologie
  4. Redistribuce a přehodnocení práce
  5. Spravedlivé odstavení a rekonstrukce dílčích sektorů výroby
  6. Mezinárodní solidarita

Konkrétněji je možné tyto cesty shrnout následně.

Demokratizace ekonomiky, posílení občin, solidární ekonomiky a ekonomické demokracie: Posílení demokratických forem vlastnictví s orientací na občiny vedle či namísto státních a soukromých forem vlastnictví. Demokratická správa tvorby peněz.

Sociální zabezpečení, redistribuce a omezení extrémního příjmu a bohatství: Zajištění důstojných životních podmínek i pro ty, kteří skrze nerovné prostředí pochází z ekonomicky znevýhodněného zázemí. Omezení extrémních ekonomických nerovností, které omezují společenskou svobodu na úkor mocné a vlivné menšiny.

Konviviální a demokratické technologie: Transparentní a dostupné technologie s prodlouženou záruční dobou a právem na opravu, kontrola nad vlastními daty.

Redistribuce a přehodnocení práce: Zkrácení pracovní dobydostupnost dobré, neodcizující a smysluplné práce pro všechny. Ohodnocení reproduktivní práce a péče a její distribuce mezi celé členstvo společnosti, kolektivní rozhodování na pracovišti, posílení práv pracujících a jejich autonomie a nezávislosti skrze rozšiřování nepodmíněných základních služeb.

Spravedlivé odstavení a rekonstrukce dílčích sektorů výroby: Demokratizace sociálního metabolismu, podpora dostupného společného využívání zdrojů namísto nutnosti individualizace zatěžující rozpočet jednotlivých lidí (knihovny věcí, veřejné opravny a další).

Mezinárodní solidarita: Skrze snížení vlastní materiálové náročnosti a tím i koloniálních vztahů s globálním Jihem je možné uvolnit prostor pro prosperitu periferních oblastí, což zároveň dovolí snížit napětí a potenciál vzniku konfliktů.

Uskutečňování nerůstu

Výše uvedených návrhů nabízí autorstvo dosáhnout skrze společné využití několika strategických přístupů, kde všechny mají vlastní komplementární roli. Takových cest uvádí celkem čtyři:

  1. Užtopie: autonomní prostory a laboratoře pro dobrý život
  2. Nereformní reformy: proměna institucí a politik
  3. Kontrahegemonie: vytváření společných sil proti růstovému paradigmatu
  4. Konfrontování krizí

Užtopie jsou již dnes existující autonomní prostory, kde jsou praktikovány nerůstové přístupy (samozřejmě najdeme takové i v Česku). Patří mezi ně družstva, občiny a další formy ekonomických alternativ a sebeřídících organizací a kolektivů.

Nereformní reformy umožňují rozvoj užtopií a transformativních politik, aniž by jen konzervovaly či udržovaly nadále v chodu systém závislý na růstu.

Kontrahegemonie představuje vytváření hnutí a institucí, které stojí jako alternativa vůči strukturám kapitalistické růstové závislosti a společně se tak tato hnutí zasazují o prosazování užtopií a nereformních reforem.

Konfrontováním krizí autorstvo myslí využití v posledních letech stále častějších krizí pro potenciál nerůstové transformace. Pandemie, války i ekonomická krize v posledních letech uvolnily prostor pro radikálnější řešení, často však krize vyústily pouze v upevnění moci těch nejsilnějších a podporu extrémních protisolidárních politických směrů. Využití těchto krizí pro prospěch nerůstu předpokládá existující kontrahegemonii, která dokáže čelit tlaku zájmů hegemonie a prosadit svobodnější a udržitelnější přístupy.

Budoucnost nerůstu

V závěrečné části autorský kolektiv předkládá oblasti, která jsou určitými slepými místy nerůstové teorie a je záhodno jejich roli dále diskutovat a rozpracovat. Mezi ně primárně řadí otázku třídní a rasové podmíněnosti současné růstové hegemonie, geopolitické a imperiální zájmy, roli informačních technologií a otázku demokratického plánování.


Bylo by naivní předpokládat, že nerůst slibuje budoucnost, ve které nebudou existovat žádné problémy. Nabízí ale vizi, která bude počet společenských a environmentálních konfliktů generovat mnohem méně. Ostatně taková je historická podstata celé snahy o společenský rozvoj. Nerůst nabízí komplexní způsob, jak řešit hluboké problémy růstového systému. Parafrázováním klasika: „Možná nerůst není nejlepší vize udržitelné budoucnosti, ale je to ta nejlepší vize, kterou máme.”

Budoucnost je nerůst: průvodce na cestu ke světu po kapitalismu. Napsali Matthias Schmelzer, Andrea Vetter, Aaron Vansintjan, přeložil Viktor Jurek, vydalo nakladatelství PeopleComm v roce 2023. Dostupné i ve veřejných knihovnách.

Odebírej Šnečí poštu

Každý měsíc doručíme 1 700 odebírajícím nejnovější české a zahraniční texty, videa a podcasty o nerůstu, pozvánky na události, pracovní nabídky, memy a další informace. Přihlas se a už ti nic podstatného v nerůstu neunikne.