Zatímco privatizace je již více než tři desetiletí prosazována na základě své údajné „efektivity“, studie za studií odhalují, jak málo důkazů podporuje tuto politickou variantu oproti veřejnému vlastnictví. Namísto toho byly zjištěny rostoucí náklady a klesající kvalita pro uživatele služeb, zhoršující se podmínky pro zaměstnance a prakticky neexistující odpovědnost, transparentnost a demokratická kontrola. Poskytování základních služeb, které jsou nezbytné pro důstojný život se tak stalo investiční příležitostí a předmětem maximalizace zisku v klíčových sektorech, jako např. energetika, voda, doprava nebo péče.
Jak lze vodu dekomodifikovat?
Jeden ze stále populárnějích způsobů dekomodifikace těchto klíčových služeb je trend tzv. remunicipalizace, čili vypovězení smluv se soukromými provozovateli, nebo vykoupení jejich podílů a převod služeb zpět pod přímou veřejnou lokální kontrolu. Dle studie se mezi rokem 2000 a 2019 více než 2400 městům podařilo dostat veřejné služby pod veřejnou kontrolu.
Jedním z českých příkladů může být remunicipalizace vody v okrese Šumperk. Od roku 2013 tam místní obyvatelé a obyvatelky začali mobilizační kampaň s cílem upozornit na nevýhodnost současného modelu vodohospodářství postaveného na soukromém vlastnictví. Město odkoupilo celý podíl od společnosti SUEZ za 124 milionů korun (včetně provozního kapitálu ve výši necelých 25 milionů korun), což je považováno za příznivou cenu, protože roční dividenda ze zisku prý podle starosty Zábřehu k činila minimálně 18 milionů korun. Investice měla tedy krátkou návratnost a nepromítne se do cen vodného a stočného.
Město bylo schopné uspět v tvrdé hře proti korporaci, která je většinou na podobné vyjednávání lépe vybavená. Hlavním argumentem kampaně byl odtok soukromých dividend do Francie – tedy zisků, které v novém vlastnickém modelu mohou být investovány do samotné infrastruktury nebo do zlevnění vody pro koncové zákazníky.
Více informací o komodifikaci a dekomodifikaci vody se dočtete v publikaci Voda nad zlato.
