Časté otázky a nedorozumění

Hnutí nerůstu nevyzývá k zahození všeho dobrého, co nám industriální civilizace přinesla, ani dogmaticky neodmítá technologie a inovace. Pouze se vyhýbá jejich fetišizaci a nekritickému přijetí. Různé typy technologií a inovací mají své místo i ve světě bez růstu. Je možné se naopak oprávněně domnívat, že je to právě růstový imperativ, který technologickému pokroku brání a nerůstové hnutí naopak usiluje o rozvoj kvalitních technologií.

Během diskuzí o zeleném růstu jsou inovace prezentované jako všelék, většina lidí k nim přistupuje nekriticky a považuje je za automaticky pozitivní. Právě tento technodeterministický pohled na vývoj společnosti nerůst zpochybňuje. Bohužel, po návštěvě nákupního centra si člověk uvědomí, že většina dnešních „inovací“ nám cestu k udržitelné civilizaci spíše komplikuje než ulehčuje. Vzhledem k tomu, že žijeme na planetě s omezenými zdroji, to, že jsme díky technologiím schopni vyrobit něco nového, ještě neznamená, že bychom to vyrábět měli – i když to trh a uměle vytvořená poptávka spotřebitelů umožňují. Příkladem může být tento „chytrý záchod”, který na povel zvedne víko nebo spláchne, pustí vám koupelnový playlist a nahřeje sedátko.

Nerůstové hnutí přistupuje k inovacím kriticky, to ale neznamená, že je proti inovacím. Inovace jsou naší schopností řešit problémy a tuto schopnost budeme rozhodně potřebovat i v post-růstovém světě. Nicméně v růstovém ekonomickém systému je hnací silou inovací vydělávání peněz. Kapitalismus neposkytuje lidem pobídky k rozvíjení nápadů, které zvyšují obecnou lidskou prosperitu, ale pobídky k rozvíjení těch nápadů, které mohou prodat za peníze. V tom je zásadní rozdíl. Proto dnes například kvalitní psychologové, antropologové nebo matematici končí ve firmách, kde pracují na tvorbě algoritmů, které nás uměle a zbytečně udržují u služeb a aplikací, což majitelům umožňuje generovat vyšší zisk, nebo vymýšlí precizní reklamní taktiky, aby u dětí i dospělých vyvolali umělé tužby po nových výrobcích. Kapitalistické růstové pojetí umožňuje vznik pouze části inovací a vynechává celou řadu sociálních a ekologických inovací, které mohou pro udržitelnou civilizaci sehrát klíčovou roli, ale růstový systém je nedokáže ocenit. I proto je dnes velká část výzkumu ve skutečnosti dotovaná státy z daní běžných lidí, nezřídka ale tyto inovace posléze využije a privatizuje růstový byznys, který si je monopolizuje patenty.

Inovacemi je současný ekonomický systém doslova posedlý, ale při zmínce, že bychom možná měli inovovat samotný ekonomický systém, a to tak, aby mohl fungovat bez růstu, se začne konstruktivní debata měnit v emotivní a zastánci zdravého rozumu jsou vykresleni jako romantici, snílci a blázni. Skutečnou otázkou tedy není, jestli inovace chceme, nebo ne, ale: „Na jaké problémy bychom měli vynaložit naše omezené kapacity pro inovace?“ Samotná definice problému je sociálně konstruována. A vzhledem k tomu, že o tom, do jakých inovací se bude investovat v současném ekonomickém systému rozhodují nejbohatší elity, inovace do kterých investujeme, odráží jejich zájmy a priority (např. lety do vesmíru). Proto potřebujeme ekonomickou demokracii, kde v rozhodnutích, do čeho budeme investovat a do čeho ne, budou přítomny zájmy všech lidí i planety.

Co se týče emisí, nerůstové hnutí netvrdí, že ekonomický růst nelze oddělit od emisí skleníkových plynů. Díky obnovitelným zdrojům energie to možné je. Emise skleníkových plynů ale nelze oddělit od ekonomického růstu dostatečně rychle na to, abychom odvrátili nejhorší klimatické scénáře. Pro představu: pokud bychom pokračovali v růstu 3 % ročně, naše ekonomiky by byly do konce století 10násobně velké.

Dekarbonizovat tak velkou ekonomiku je mnohem těžší než dekarbonizovat současnou velikost ekonomiky, nebo dokonce ekonomiku, která by byla menší. Čím větší bude naše ekonomika, tím těžší bude ji dekarbonizovat. Naopak, čím méně budeme zvyšovat výrobu a spotřebu, tím jednodušší bude dekarbonizace. Proto potřebujeme nejen technologické inovace, ale také budovat kulturu dostatku a ekonomický systém, který jej umožňuje všem.

Často se při argumentaci podporující zelený růst využívá studie, která uvádí příklady osmnácti zemí, které dosahovaly ekonomický růst a mezi roky 2005-2015 v průměru snížily svoje emise o 2,4 % ročně. Využívat tyto příklady pro podporu teze zeleného růstu je ale zavádějící. Ve skutečnosti ze studie vyplývá, že pouze osmnácti zemím na světě (což není mnoho) se podařilo v letech 2005-2015 (což je poměrně malý časový úsek) snížit (snížení je nepatrné) emise CO2 (což je pouze jeden z mnoha environmentálních dopadů), přičemž část tohoto snížení lze vysvětlit zpomalením tempa růstu HDP. Zdaleka se tedy nejedná o zelený růst, jedná se o růst o trošku zelenější než dříve.

Jak píše nerůstový odborník Timothee Parrique: „Představte si někoho, kdo by uprostřed pandemie řekl, že v současné době v bohatých zemích počet pozitivních případů klesá, ale pak byste zjistili, že: (a) se toto tvrzení týká pouze malé, nereprezentativní demografické skupiny, nikoli všech bohatých zemí, ale jen hrstky z nich, (b) se týká pouze jednoho typu COVID-19 a ignoruje všechny ostatní, (c) že ono „v současné době“ mohlo znamenat jen několik dní, kdy se po zbytek času trendy zhoršovaly, a že (d) míra poklesu pozitivních případů je marginální. Toto tvrzení je sice uklidňující a optimistické, ale nebezpečné, protože předpokládá, že jdeme správným směrem a správným tempem, zatímco realita je opačná.

Pokud bychom hledali důkazy o tom, že zelený růst funguje, měly by splňovat následující kritéria:

Při ekonomickém růstu se:

• snižují všechny environmentální dopady, nejen emise skleníkových plynů
• snižují se dostatečně rychle na to, abychom se stihli vyhnout nejčernějším scénářům klimatické krize, kolapsu biodiverzity atd.,
• snižování dopadů není jen miniaturní, ale významné
• sledují i dopady dovozu a spotřeby, nejen teritoriální dopady na daném území
• snižování těchto dopadů je trvalé, nejen dočasné
• snižování těchto dopadů nedopadá negativně na ty nejchudší, tedy nejméně znečištující části společnosti

Studie, které pracují s nejoptimistištějšímí scenáři v rámci zvyšování produktivity v budoucnosti, dospívají k stejnému závěru: dokonce ani za nejlepších podmínek není absolutní oddělení růstu HDP od využívání zdrojů v celosvětovém měřítku možné (Dittrich et. al, 2012, UNDP 2017, Hickel and Kallis, 2019, Parrique et. al, 2019). Navíc už teď překračujeme 6 z 9 planetárních mezí a další růst pro nás může být fatální.

Vědci si díky empirickým datům začínají uvědomovat, že existují fyzikální limity pro efektivní využívání zdrojů. Jistě, můžeme být schopni vyrábět auta, iPhony a mrakodrapy efektivněji, ale nemůžeme je vyrábět ze vzduchu. Jakmile dosáhneme mezí efektivity, snaha o jakýkoli stupeň hospodářského růstu opět zvýší spotřebu zdrojů.

Proč bychom vůbec o další růst měli usilovat, když máme značné důkazy o tom, že ekonomický růst v bohatých zemích nás nedělá šťastnějšími, neprodlužuje naši očekávanou délku života, nezlepšuje sociální mobilitu, a nepřináší nám lepší fyzické ani mentální zdraví? Cílem našeho ekonomického systému by neměl být růst, ale uspokojení konkrétních lidských potřeb. Pokud například potřebujeme kola pro velkou část společnosti, měli bychom je vyrobit, ale výroba kol by neměla exponenciálně stoupat o 3 % ročně.

I pokud bychom měli 100% cirkulární ekonomiku (což je kvůli limitům na recyklaci nemožné), ale ekonomika by se pořád zvětšovala, vyžadovala by těžbu nových surovin. V současnosti se globálně recykluje jen 7,3 % surovin a toto číslo poslední léta klesá, protože míra recyklace nestačí globálnímu růstu ekonomiky. Navíc nestačí, abychom současné příliš velké ekonomiky měnili na cirkulární. Dle výzkumu samotná Evropa využívá 70-97 % surovin „bezpečného spotřebního prostoru“, který je k dispozici pro celý svět. Rozhodně potřebujeme zvyšovat opětné využívání materiálů a uzavírat materiálové toky, v bohatých západních zemích ale potřebujeme také snižovat spotřebu konkrétního zboží jako je např. individuální automobilová doprava, rychlá móda a další.

Nebezpečí cirkulární ekonomiky tkví také v „greenwashingu“ mnohých firem, které se do cirkulárních řešení pouští ne proto, aby vyráběly méně, ale aby ušetřené zdroje a zisky využily k další produkci (tzv. Jevonsův paradox). I když se díky technologickým inovacím stane konkrétní zboží udržitelnější na jednotku, často s tím klesne i cena daného zboží, které se stává přístupným širší části společnosti a celková environmentální stopa v absolutních číslech stoupá.

Komunismus, který jsme v Česku zažili, i současný kapitalismus byly sice dva ekonomické režimy, ve dvou důležitých aspektech se ale nelišily. Oba režimy byly produktivistické, tedy usilovaly o neustálé zvyšování výroby. Dokonce dlouho zápasily o to, jestli vyprodukuje více tržní, nebo centrálně plánovaná ekonomika. Druhým společným znakem byl fakt, že o tom, co se bude vyrábět, rozhodovala v obou případech velmi úzká skupina lidí. V komunismu to byla hrstka lidí ve vládnoucí straně, v kapitalismu je to o něco širší, přesto pořád velmi malá a velmi movitá skupina lidí, kteří jsou vlastníci firem, jejich ředitelé, akcionáři a investoři. 

Post-růstový ekonomický systém zpochybňuje ideologii produktivismu a vyrábí jen tolik, aby byly uspokojené materiální potřeby lidí bez toho, aby se překračovaly planetární meze. Zároveň je vizí ekonomické demokracie, kde jsou demokratické principy včleněny i do ekonomické sféry a demokraticky se rozhoduje o tom, co se má vyrábět nebo kam se mají investovat zisky z ekonomické aktivity.

Ekonomický růst od osmdesátých let 20. století zvyšuje nerovnosti. Dle nejnovějšího výzkumu od Oxfamu „Survival of the Richest“ (může být přeloženo jako „Přežije ten nejbohatší“), na každých 100 dolarů bohatství vytvořeného za posledních 10 let připadlo 54,40 dolarů 1 % nejbohatších a jen 0,70 dolaru 50 % nejchudších. Navzdory populární teorii prokapávání, dle které se bohatnutí bohatých vyplatí všem, protože toto bohatství údajně prokape i k nejchudším částem společnosti, tak můžeme konstantovat, že nejchudší dostávají z těchto peněz jen výpar a navíc už dnes čelí negativním důsledkům ekonomického růstu (větší komodifikace bydlení, katastrofy spojené s klimatickou změnou a další).

Ano, v historii byly momenty, kdy růstová ekonomika pomáhala snižovat nerovnosti. Jedním z nich bylo období po 2. světové válce, nicméně tehdejší zdanění nejbohatších bylo neporovnatelné s výškou progresivního zdanění dnes. V USA byly tehdy například skupiny vydělávající nad 200 000 USD zdaněni 94 % a podobné to bylo i v dalších evropských zemích, např. daně pro nejbohatší ve Velké Británii byly 97,5 %, ve Francii 90 %.

Majetkové nerovnosti se rychle prohlubují i v České republice. V roce 2019 vlastnilo nejbohatších 10 % obyvatel 64 % majetku. V roce 2021 vlastnilo 10 % nejbohatších už 67,6 %.

Rétorika růstu slouží jako výmluva pro bohaté elity, aby platily méně na daních a pokračovaly v bohatnutí bez toho, aby ze zvětšujícího se ekonomického koláče měli něco i ti nejchudší. Jak řekl Henry Wallich, guvernér americké Federální rezervní banky: „Růst nahrazuje rovnost příjmů. Dokud se dosahuje ekonomický růst, lidi mají naději, a to činí velké rozdíly v příjmech snesitelnými.“

Z pohledu nerovností tedy mnohem více záleží na tom, jak je náš „ekonomický koláč“ rozdělen, ne o kolik roste. Pokud měl být růst lékem na nerovnosti, rovnost může být lékem na růst.

Více než půl století se ekonomové a politici fanaticky soustředili na růst jako na jediný možný způsob, jak ukončit celosvětovou chudobu a zlepšit životy lidí. V éře ekologického kolapsu však tato strategie není racionálním řešením, protože právě ti nejchudší snáší většinu negativních důsledků ekonomického růstu a navíc z něj nemají takřka nic. Na každých 100 dolarů bohatství vytvořeného za posledních 10 let připadlo 50 % nejchudších obyvatel planety jen 0,70 dolarů. 

Dominantní příběh, který slýcháváme ve společnosti, je, že chudoba ve světě rychle klesá díky globalizaci a volnému trhu. Tento příběh je však založený na velmi nízké hranici chudoby, definované jako $1,90 na den Světovou bankou. Dle mnohých ekonomů a ekonomek by tato hranice měla být vyšší, kolem $5 dolarů na den (parita kupní síly v roce 2005), což je minimum nezbytné pro dobrou výživu a normální délku lidského života. Tato míra chudoby se od 80. let minulého století dramaticky zvýšila. Odhaduje se, že s méně než touto částkou žije 4,2 miliardy lidí; to je téměř 60 % světové populace. Příběh o snižování globální chudoby a úspěchu globálního kapitalismu se rozpadá a obrací.

Navíc výzkum, který podrobně sledoval toky peněz i materiálů, které tečou ze zemí globálního Jihu na globální Sever, zjistil, že mezi roky 1990–2015 připadá na $1 rozvojové pomoci, který směřuje ze zemí globálního Severu do zemí globálního Jihu, 30 dolarů, které tečou z Jihu na Sever. Globální Sever tedy nerozvíjí globální Jih, ale přesně naopak. Je to chudý Jih, který je vykořisťován a díky kterému může globální Sever nadále bohatnout. 

Lékem na globální nerovnosti tedy není růst, ale důstojná mzda pro lidi všude na světě, progresivní zdanění nejbohatších a demokratizace institucí globálních ekonomických institucí jako je Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Světová obchodní organizace. Jen skrze demokratičtější globální procesy budou mít chudé země větší slovo při rozhodování a větší kontrolu nad svou vlastní hospodářskou politikou.

Nerůstové hnutí neklade požadavek na zmenšování ekonomiky na všechny země rovnoměrně. Cílí ho převážně na země globálního Severu, jejichž nadspotřeba je neudržitelná a překračuje planetární meze. Naopak, dosažení globální spravedlnosti a dobrého života v rámci planetárních mezí pro všechny je hlavním cílem nerůstového hnutí. Pokud chceme zajistit, aby nejchudší lidi na planetě dosáhli kvalitních životů a mohli zvyšovat svou energetickou spotřebu bez toho, abychom způsobili klimatický kolaps, potřebujeme v západních zemích snižovat naši spotřebu a to nejen technologickými inovacemi, ale i rozšiřováním veřejné infrastruktury a změnou životního stylu.

To ovšem neznamená, že ideologie ekonomického růstu je nezbytnou strategií pro zvyšování kvality života pro země globálního Jihu. Jedním z negativních příkladů využití ideologie růstu může být ekonomický růst Indie, který reálně poškodil nejchudší část indické populace. Země globálního Jihu by tedy neměly usilovat o ekonomický růst jako cíl sám o sobě, ale o naplnění konkrétních potřeb všech jejich obyvatel – ideálně s co nejnižší energetickou spotřebou a to např. skrze rozšiřování veřejných služeb, jako to udělala např. Kostarika nebo indický stát Kerala, které dosahují kvality života západních zemí s minimálním environmentálním dopadem a bez obrovského HDP.

Růst nestačí na boj proti chudobě. Navzdory fenomenálnímu růstu v posledních dekádách je ve Spojených státech 40 milionů chudých (12 %) a ve Velké Británii 11 miliónů  (17 %) obyvatel chudých. Což je stejné procento jako v sedmdesátých letech 20. století.

V roce 2008 žilo 24 % obyvatel v krajinách s vysokým příjmem s méně penězi, než kolik je sociálně akceptované minimum v daných zemích. Růst není efektivním mechanismem na snižování globální chudoby.

Nejchudších 60 % lidstva má jenom 5% podíl na příjmu, který vytváří globální růst. Ovoce růstu by jistě mohlo být lépe přerozdělené. Ale to stejné platí i o neměnícím se nebo klesajícím produktu. Růst se používá jako výmluva pro odmítnutí redistribuce, protože redistribuce údajně omezuje růst a taky proto, že růst s sebou nese slib lepší budoucnosti pro každého. V tomhle smyslu se snaha o růst stává překážkou v boji proti chudobě.