Ekonomický růst úzce souvisí s ničením životního prostředí, v západních zemích už nepříspívá ke zvyšování spokojenosti se životem, zvyšuje nerovnosti a dává obrovskou politickou moc úzké skupině lidí. Jak je možné, že pořád jako společnost usilujeme o růst? Protože žijeme ve společnosti, která je hnaná růstovou ideologií a protože má na růstu závislou ekonomickou strukturu.
Růstová ideologie
Růstová ideologie se dá chápat jako světonázor, který je automaticky považován za zdravý selský rozum, tedy za přirozený, správný a dalo by se říct takřka jediný možný. Stávající ideologie je ze své podstaty konzervativní, protože se snaží legitimizovat a ospravedlnit status quo a také blokovat jakoukoliv představu o jiném systému. Zároveň slouží jako kulturní lepidlo: zajišťuje stabilitu, sjednocuje a drží lidi pohromadě.
Charakteristickým rysem moderních společností není to, že usilují o růst své ekonomiky, ale to, že definují růst jako pokrok, rozvoj a prosperitu pro všechny. Navzdory tomu, že výše ekonomického růstu posledních dekád je historickou anomálií a těžila z něj primárně úzká část společnosti, většina lidi ho považuje za přirozený. Skoro jako by tu vždy byl a také bude, právě v tomto nekritickém přijetí spočívá síla růstové ideologie.
Růstová ideologie se stala hegemonií, která je přítomna jak na politické pravici, tak levici a kterou takřka nikdo nahlas nezpochybňuje. Růstismus je udržován nejen státy usilujícími o vyšší HDP, ale také díky firmám, jejichž cílem je maximalizace zisků, ale i díky jednotlivcům, kteří zase touží po vysokých příjmech, což je vždy na úkor buďto ostatních, nebo přírody. Stává se součástí identity jednotlivců i celých národů, prostupuje našimi touhami, nadějemi a hodnotami a formuje naši osobní identitu, postoje a to, co považujeme za úspěch či neúspěch. Tyto hodnoty si v sobě dále utužujeme vyprávěním různých mytických příběhů, ve kterých nám ekonomický růst otevírá cestu ke kvalitnějšímu a bohatšímu životu.
Pro růstovou ideologii je klíčové vytěsnit jakékoliv představy o dostatku. Dostatek nikdy nestačí. Více je vždy lépe. Růstismus popírá jakékoliv limity (např. planetární, jejichž překročení ničí základy života na Zemi, či limity nerovností, které podkopávají demokratické fungování v prospěch úzké skupiny bohatých elit). Žijeme ve společnosti, která svobodu vnímá jako svobodu vlastnit víc a víc, bez limitů – i když takováto svoboda je možná jen na úkor dalších lidí na planetě, či budoucích generací. Pokud ale někdo ve společnosti začne mluvit o dostatku a limitech, je často považován za omezovače svobody. Je tomu právě naopak. To neomezený růst fatálně omezuje svobodu.
Růstová ekonomická struktura (neboli systémové tlaky na růst)
Ekonomický růst není jen výsledkem růstové ideologie. Je také důsledkem strukturální závislosti na růstu, ve které je růst stabilizátorem, a naopak jeho nedostatek či stagnace způsobují recesi, která je pro společnost pustošivá. I kdybychom jako společnost nahradili růstovou ideologii kulturou dostatku, ale struktura ekonomiky by zůstala stejná, nedosáhli bychom nerůstové společnosti, ale krize růstového ekonomického systému (kapitalismu).
Jaké jsou strukturální tlaky na růst?
- Výdaje státu – ekonomický růst zvyšuje příjem státní pokladny z daní, aniž by se samotné zdanění muselo rozšiřovat. Tímto státním příjmem je možné financovat veřejné služby typu zdravotnictví, školství či doprava. Bez ekonomického růstu v strukturálně růstovém systému by stát musel začít škrtat své výdaje.
- Pracovní místa – ekonomický růst neustále tlačí na vyšší efektivitu a produktivitu a tím snižuje množství potřebných pracovních míst. Na druhou stranu právě díky růstu se vytváří nová pracovní místa. Pokud by se růst zastavil a zvyšování produktivity by pokračovalo, docházelo by k nezaměstnanosti. Zánik pracovních míst není negativní důsledek vyšší produktivity, v současnosti však výnosy z produktivity disproporčně směřují k úzké skupině obyvatel, kde se hromadí. Ze zániku pracovního místa netěží propuštěný zaměstnanec, ten zůstává bez příjmu či na státní podpoře.
- Peněžní systém – v bankovním systému se vytváří nové peníze skrze tzv. multiplikaci depozit, čímž se do systému dostává více peněz, než reálně existuje. Pokud si někdo půjčí 100 korun, současné banky tyto peníze často jednoduše vytvoří z ničeho a zároveň očekávají vyšší návrat, řekněme 110 korun. Kde se vezme dalších 10 korun, když banka do systému právě nalila pouze 100 nových korun? Systém funguje s předpokladem, že neustálý růst a s ním další vytvářené dluhy splatí závazky předcházející. Abstinence od růstu způsobuje kolaps současného nastavení finančního systému.
- Tlak na výkonnost firem – firmy si konkurují na trhu a pokud chtějí zůstat konkurenceschopné, potřebují neustále zvyšovat produktivitu, ať už inovací, či snižováním nákladů na kvalitu produktů a na pracovní sílu, nebo také umělým a manipulativním zvyšováním spotřeby jejich produktů (mj. plánované zastarávání, neopravitelnost, reklamou vytvářené tužby a trendy atp.). Některé firmy nadto existují pouze jako nástroje na tvorbu zisku (akciové společnosti). Hlavní faktor, který rozhoduje o jejich existenci, je schopnost generovat zisk, který mohou z firmy vyvádět akcionářům.
Často ve veřejné debatě zaznívá: „Je potřeba začít od jednotlivců.“ Bohužel tento přístup zdaleka nestačí. Individuální snahy vymanit se z růstového závodu riskují, že budou marginalizovány a nakonec jim budou dominovat ti, kteří díky pravidlům hry na růst nashromáždili peníze a tedy i moc. Podle současných pravidel nelze vyhrát, proto navrhujeme jejich změnu.
Náročné a klíčové otázky pro 21. století tedy jsou:
Jak ukončit růstovou ideologii a nahradit ji kulturou dostatku?
Jak proměnit strukturu naší ekonomiky tak, aby uspokojovala lidské potřeby bez nutnosti ekonomického růstu?
Přechod k post-růstové ekonomice jistě bude mít mnohá úskalí. Uvnitř každého rozlousknutého oříšku totiž najdeme další namáhavé otázky. Je však nutné přestat od nich odvracet zrak a začít o nich naopak otevřeně mluvit. Pro přechod k nerůstové ekonomice je také důležité přijmout nejistotu jako hodnotu, se kterou je nutné pracovat. Jistota nám možná dává pevnou půdu pod nohama, ta současná nám zároveň garantuje kolaps ekosystémů a svobodné společnosti. Proto nabízíme nejistou naději oproti jistému rozvratu.
