Vize nerůstu

Právě jsem se probudila, čistím si zuby a chystám si snídani. Dnes se mi podařilo vstát o něco dřív, tak si u snídaně čtu noviny. Dnešní speciál má název 10 let transformace. Nabízí přehled změn, kterými si naše společnost prošla. Je dechberoucí, jak moc se náš svět za tento čas proměnil. Po koronavirové krizi vlády uznaly, že růst HDP není ani cílem ani měřítkem společenského pokroku a že jeho neustálé zvyšování vede naši planetu ke kolapsu. Bylo pořád jasnější, že environmentální problémy musíme řešit ruku v ruce s problémy sociálními.

Namísto zavádějícího HDP teď společnost sleduje důležité oblasti nejen lidského života.

Každý má dnes uspokojené své základní potřeby a také se nám daří postupně snižovat ekonomické nerovnosti. Už několik let po sobě se nám povedlo naplnit naše klimatické závazky, pracovní doba klesla na 25 hodin týdně a výzkumy spokojenosti obyvatel dokazují, že za poslední rok se spokojenost lidí zase zvýšila. 

Změnu zavedených politik jsem pocítila i na sobě. Díky zkrácenému pracovnímu týdnu a nepodmíněnému základnímu příjmu mohu trávit mnohem více času se svojí dcerou, individuálně přistupovat ke svým studentům a mám víc času i na svůj výzkum. Odrazilo se to i na mém zdraví – dlouhotrvající potíže se zády odešly se stresem, který byl běžnou součástí mého života před pandemií.

„Krize, která změnila všechno,” zaujal mě nadpis jednoho z prvních článků. Důležitým milníkem byla reakce na válečný konflikt na Ukrajině roku 2022. Ceny energií a potravin se po ní rapidně zvedly a s nimi i zisky velkých korporací, zatímco běžní lidi měli pořád větší problém pokrýt ceny za bydlení, energii i jídlo. 

Lidé se propojili a vytvořili hnutí, které vyžadovalo dekomodifikaci všech klíčových sektorů naší ekonomiky, které jsou úzce propojené s naplňováním základních potřeb – bydlení, jídlo, vzdělání, zdravotní péče, ale i přístup k internetu nebo veřejné dopravě. 

Pamatuji si, jak jsem sama připravovala banner na největší veřejnou demonstraci. Heslo znělo: „Naplňování základních potřeb není investiční příležitost.“ Zapojili se do ní skoro všechny odbory, klimatické i feministické hnutí, prekarizovaní pracující, dohodáři i freelanceři, dokonce i někteří vrcholní manažeři a ředitelé, kteří sami viděli marnivost dravé soutěživosti mezi podniky. Podařilo se nám opravdu změnit celospolečenskou debatu a po jisté době zavést nová politická opatření.

Trh s bydlením se razantně reguloval a daně z bytů, kde nežil jejich vlastník ani další příslušníci rodiny, se rapidně zvýšily, nájemné se znovu zastropovalo. Každá domácnost také dostávala jisté množství energie za velmi nízkou cenu, po jejímž překročení byla cena naopak několikanásobně vyšší – i to byl jeden ze způsobů, jak zajistit, aby všichni měli své potřeby naplněné a zároveň jsme se co nejvíce vyhnuli nadspotřebě.

„Už třetí rok po sobě naplňujeme klimatické závazky,” pravil titulek dalšího článku. Snižování energetické spotřeby bylo jedním z klíčových opatření. Nahrazování fosilních paliv obnovitelnými zdroji energie bylo doplněno plánovaným zmenšováním některých sektorů ekonomiky s obrovskou materiálovou a energetickou náročností. Třeba automobilového a masného průmyslu nebo rychlé módy. Tato opatření se ale neobešla bez změn v individuálním životě. 

V článku už ale nepíšou, že ne všichni tyto změny ocenili a i já jsem měla s některými opatřeními problém. Pamatuji si, že jsem se doma musela začít oblékat, protože vytápění v zimě na mých příjemných 23 stupňů už bylo zpoplatněné drahým tarifem. Teď vytápím maximálně na 20 a v zimě musím chodit doma v mikině. Na druhou stranu je to alespoň fér pro všechny. Před deseti lety chudí museli zvažovat, zda topení vůbec zapínat, zatímco bohatí přetápěli, jakoby se chumelilo. 

Jiná opatření jsem si ale docela oblíbila. Zvykání si na nižší teploty v zimě bylo nakonec menším problémem, než vysoké teploty v letních měsících. Každý si chtěl obstarat klimatizaci, nicméně ta razantně navyšovala energetickou spotřebu, proto jsme ve velkém vysazovali mnoho stromů v okolí našich domů a to jak ve městech, tak na vesnici. Od té doby, co je hromadná doprava zdarma, mnohem víc jezdím vlakem a čas, který jsem trávila řízením, teď trávím četbou severských detektivek. 

Další způsoby omezování škodlivé spotřeby zahrnovaly zákaz reklam ve veřejném prostoru a také prodloužení záruční doby na patnáct let na všechno spotřební zboží. Od té doby se byznys výrazně proměnil a všechny produkty na trhu jsou lehce opravitelné a plně recyklovatelné. Běžně přístupné knihovny věcí a opravářské kavárny umožňují kulturu šetrnosti, spolupráce a sdílení. Opulentní spotřeba razantně klesla. Co se naopak zvýšilo, je spokojenost se životem. Díky nepodmíněným základním službám a nepodmíněnému základnímu příjmu mají lidé jistotu a úzkosti ve společnosti se snížily. 

Mnoho lidí láteřilo nad zánikem svých pracovních míst. I když jim stát garantoval rekvalifikaci a důstojné pracovní podmínky v nových, potřebných sektorech ekonomiky, jako jsou obnovitelné zdroje energie, zateplování, ekologické zemědělství či pečující profese, pro řadu lidí byla jejich práce nejen zdrojem příjmu, ale i částí jejich identity a společenské prestiže. 

Uf, už bude 10 hodin, uvědomím si s pohledem na hodiny. Zavírám noviny a mířím za Martinem. Zároveň ve mně ale ještě doznívají texty z novin a já po delší době nostalgicky vzpomínám na čas před nerůstovou transformací.

Od té doby, co se středa stala dalším volným dnem, začala jsem nový rituál. Každý týden chodím ve středu dopoledne na procházku s někým z mých nejbližších. Martin je můj dobrý kamarád ze střední. Dlouho pracoval v uhelném průmyslu, ale díky politice garantovaných pracovních míst pro všechny, kdo chtějí pracovat na transformaci, si udělal rekvalifikační kurz práce se dřevem a dnes staví malé soběstačné domky z přírodních materiálů. Je členem neziskového družstva Neprohnilí, které sídlí na kraji města u místního lesíku, kde zároveň opečovávají jeho druhovou bohatost. 

Prý si dnes ještě něco před naší procházkou potřebuje vyzvednout ve své dílně a tak se máme potkat tam. Nikdy jsem tam nebyla, proto jsem zvědavá, vůbec nevím, jak to tam vypadá. 

„Ahoj Martine,“ objímáme se na přivítanou. Dílna je dnes prázdná, ale dle nepořádku a velikosti je vidět, že pracují na velkém množství projektů. 

„Jaká je vlastně vaše mise?“ ptám se ho zvídavě a prohlížím si dílnu.
„Nevím, jestli tomu říkat mise, ale je pravda, že hodně lidí tu práci po transformaci začalo vnímat jako poslání. Naším posláním tak bude umožnit ekologické a zdravé bydlení všem.“

Před transformací jsem o neziskových byznysech prakticky neslyšela, ale dnes tvoří jádro naší ekonomiky. Jsou specifické tím, že všechny mají sociální nebo environmentální misi, nemají soukromé vlastníky a svoje zisky nemůžou vyplácet, ale musí jich všech sto procent využít na naplňování své mise, tedy uspokojování společenských a environmentálních potřeb. Ziskovost pro vlastníky se zdála jako nutný motor produkce. Dnes vidíme, že naopak bránila prosperující a zdravé společnosti.

K jejich šíření hodně dopomohl zákon, jenž se prosadil na základě velkého tlaku sociálního hnutí, který upřednostňuje neziskové podniky ve veřejných zakázkách a díky kterému neziskové byznysy platí nižší daně, což jim pomáhá vyhrávat v konkurenci nad těmi, kteří své podnikání pořád vnímají jako cestu ke zbohatnutí. Navíc díky jejich demokratické a decentralizované struktuře zůstávají efektivní, přestože kritici namítali, že stejně jako podniky v centralizované a plánované ekonomice v předminulém režimu budou nekonkurenceschopné. Kdo by si v roce 2023 pomyslel, že obrovská část trhu může fungovat bez ziskových motivů? 

Martin si bere sadu dokumentů a konečně se vydáváme na procházku. 

„Pamatuješ, když ještě bylo podnikání spojovaný s vyděláváním a bohatnutím?“ ptá se Martin. 

„Jasně. I pro mě bylo ze začátku těžký si představit, že by lidi mohli být tak motivovaní společenským užitkem,“ odpovídám mu. 

„Až během transformace mi došlo, že pokud mají lidi naplněný svý potřeby, tak rádi spolupracují, hledají smysl a přispívají společnosti,“ dodávám. 

Já sama jsem byla před transformací hodně nadšená do investování. 

„Pamatuješ, jak jsme spolu pořád přemýšleli, jak rychle zbohatnout? Vůbec mě tehdy nenapadlo, že všechny ty pasivní příjmy musí být nutně na úkor ostatních.“

Martin se jen směje. 

„Jak vlastně utrácíte vaše zisky?“ ptám se zvědavě. 

„To záleží na demokratickém rozhodnutí. V první řadě se snažíme ceny velmi nezvyšovat, aby bylo zdravé a ekologické bydlení opravdu přístupné všem. Za poslední tři roky jsme ale něco naspořili a na velké poradě jsme se takřka jednohlasně shodli na tom, že za ně postavíme komunitní kuchyň s velkým stolem pro 20 lidí, kde budou moct lidé pořádat menší hostiny a oslavy. V jiných městských částech už ji mají, ale u nás pořád něco takového chybí.”

“To zní skvěle. A jaký jste si určili poměr mezi minimálním a maximálním příjmem?” 

“U nás je to jedna ke čtyřem. Nejvyšší plat má ale jen Julie. Má tři děti a zároveň absolvovala kurzy přírodního stavitelství po celém světě, což nebyla malá investice. Jen díky nim nás může tady v Česku učit ty nejnovější postupy.”

Maximální příjmy si firmy začaly demokraticky a dobrovolně nastavovat v reakci na velkou krizi nerovností. Později se toto pravidlo prosadilo i na celostátní úrovni s příjmem 1:12, aby nikdo nemohl za měsíc vydělat více než jiný za rok. Kolektivní a demokratické určování dostatku bylo v přechodu od růstové kultury klíčové. Podobně jako družstvo Neprohnilí, i mnohé další firmy si ale určily menší poměry. 

Za malou chvíli procházíme centrem Brna. Už si jen matně pamatuji na staré centrum plné nadnárodních řetězců, hypermarketů, hlučných aut a vizuálního smogu reklam. Zrovna kolem nás projel nový elektrifikovaný autobus. Návštěvníci sem rádi jezdí na známý výlet Po stopách brněnských pivovarů, v rámci kterého v několika dnech ochutnají více jak třicet druhů lokálních piv. 

Dnes se obzvlášť vyčasilo. Je krásný den a světlo se odráží od solárních panelů, které pokrývají všechny střechy ve městě. Tyto renovace začaly probíhat chvíli po koroně v rámci projektu Energetický ústup Brna 2030, jehož hlavním cílem bylo snížit spotřebu energie o polovinu. Místo výstavby nových silnic a parkovacích míst se za ušetřené výdaje staví cyklotrasy a kola jsou opravována zdarma.

Zrovna nám nad hlavou přeletí letadlo, kterých od transformace razantně ubylo. 

„Co plánuješ letos v létě?“ ptám se Martina cestou.

„Přemýšleli jsme se ženou, že bychom jeli do Latinské Ameriky.“

„Opravdu, to už jste tak dlouho nikde nebyli?“

Kdysi každý, kdo si to mohl dovolit, létal, jak moc chtěl. Nicméně během transformace se kladl velký důraz na spravedlnost, a aby jako první snižovali svoji spotřebu ti, kteří spotřebovávali nejvíce. Právě kolem letecké dopravy byla velká celospolečenská diskuze, protože data jasně ukazovala klimatickou nespravedlnost, kdy 1 % populace způsobovalo před pandemií 50 % emisí z letání, zatímco 80 % globální populace letadlem nikdy neletělo. Daně v tomto ohledu nebyly spravedlivým řešením. Proč by měl někdo, kdo letí jednou za 2 roky za svojí rodinou do Indie, platit stejnou daň, jako někdo, kdo jezdí do svojí vily na Kanáry 6× za rok. Daně by nebyly vhodným řešením, protože by diskriminovaly chudé, zatímco bohatí by si nadále mohli létat sem a tam. 

Byla to kontroverzní otázka, proto se zorganizovalo Občanském shromáždění, kde běžní občané z různých částí společnosti rozhodovali, jak tuto situaci řešit. Po seznámení se s klíčovými informacemi od expertů a expertek se lidi takřka jednohlasně domluvili na zavedení poplatku z častého létání, který progresivně zdražil každý další let uskutečněný v období 10 let, a tím motivoval k menšímu počtu letů a jejich spravedlivějšímu rozdělení mezi různé části populace. 

Zatímco první let v období 10 let je teď pro lidi za běžnou cenu, každým dalším letem se tento poplatek zdvojnásobuje. Let, který stojí pro prvolétače 100 euro, stojí 1600 euro, pokud je to let pátý a za desátý 51 200 euro. Toto řešení nejenže radikálně snížilo počet letů nejbohatších, ale taky umožnilo zafinancovat snižování emisí v různých dalších oblastech. Samozřejmě se v potaz musely vzít i nějaké výjimky pro individuální rodinné a jiné vazby, to však z velké míry vyřešily investice do vysokorychlostní železnice s nočními spoji.

„Jedeme tam takřka na půl roku, abychom si to opravdu užili a nasitili naše exotické cestovatelské choutky na několik let,“ uzavírá Martin. 

Vycházíme z centra a najednou jsme uvnitř nové zahrádkářské kolonie. Ty začaly dostávat přednost před developerskými projekty a malé zahrádky dnes často nahrazují některé silnice mezi paneláky. Děti mají prostor ke hrám a dospělí u toho relaxují a kreativně tráví svůj volný čas, kterého je dostatek. Díky rozšiřování zelených i vodních ploch jsme schopni zvládat přívalové deště i sucha, které se staly běžnou součástí našeho podnebí.

„Ahoj mami,“ křičí moje přibíhající dcera. „Dnes jsme ve škole stavěli zahrádkářské záhony a každý z nás v nich bude moci pěstovat svoji oblíbenou zeleninu. Já jsem si zasadila hrášek!“

Školství po koroně prošlo velkou transformací. Jeho hlavním cílem už není jen předávat informace, ale učit novou generaci kritickému myšlení, empatii a spolupráci. Školy jsou propojené s okolním světem a jsou demokratické, takže žactvo spolurozhoduje o pravidlech a fungování školy, řeší lokální i globální problémy a často se stávají agenty a agentkami změny ve svém okolí.

Díky základnímu nepodmíněnému příjmu se už děti nebojí o své budoucí uplatnění, ani se nenutí do některých profesí jen proto, že jsou dobře placené. Naplno se věnují tomu, co je skutečně baví a prospívá společnosti. Výzkumy prvních absolventů a absolventek nového školského systému dokazují, že tento systém vzdělávání vede nejen ke šťastnému životu, ale absolventstvo má také větší přínos pro prosperitu celé společnosti.

Jsem ráda, že jsme se jako společnost poučili a krizi z roku 2022 jsme skutečně využili jako příležitost. Pořád ale čelíme různým problémům a výzvám. V současnosti je tím nejpalčivějším integrace tisíců klimatických uprchlíků ze Subsaharské Afriky, která se postupně stává neobyvatelnou. I když to není jednoduché a na mnoho výzev zatím nemáme odpovědi, cítím naději a sílu, že se dokážeme poprat s každou obří výzvou, která se na nás valí. A že jich je a bude spousta. Právě proto jsem hrdá, že se nám daří měnit společenský princip z vykořisťování na solidaritu. Růstovou ideologii se nám konečně daří přetvářet na svobodnou, rovnou a mezidruhově solidární utopii.