Moderní a zároveň skromně a jednoduše vypadající dům stojí v nové vídeňské čtvrti Sonnwendviertel asi deset minut chůze od hlavního nádraží. Stavba je zdárným příkladem participativního bydlení. Tímto termínem je označována široká škála iniciativ usilujících o záměrný demokratický vliv domácností na bydlení, od výstavby přes vlastnictví až po každodenní organizaci. Klíčovým znakem těchto snah je aktivní zapojení obyvatel a obyvatelek do vzniku a řízení chodu daného projektu bydlení.
I budoucí obyvatelé a obyvatelky Gleis 21 se do procesu zapojili od samotného začátku. Společně se studiem einszueins architektur a neziskovým developerem Schwarzatal sestavili myšlenkovou i architektonickou vizi výsledného domu. Rozhodovali tak o zmíněných základních výchozích hodnotách, ale i o plánu fyzické realizace. Ovlivnili tak například polohu oken, velikost bytů nebo rozmístění zásuvek. Pro tento způsob výstavby se také používá označení baugruppe (stavební skupina). Kolektiv se svým návrhem zvítězil v jedné z otevřených soutěži, kterou vypsalo vedení města, a po čtyřech letech úsilí se dočkal i předání klíčů jednotlivým domácnostem.
Dnes v čtyřpatrovém domě bydlí pestrá skupina obyvatel a obyvatelek v celkem 34 bytech. Pět dalších nízkoprahových bytů komunita solidárně nabízí uprchlíkům a uprchlicím. Ideály komunity a otevřenosti jsou patrné i v samotném rozložení domu, které se opírá o sdílené prostory. Nájemnictvo tak sdílí například kuchyni s hracím koutkem, saunu, střešní zahrádky, dílnu, knihovnu, prádelnu nebo tělocvičnu. V přízemí domu je veřejně přístupný společenský sál a kavárna, ve které působí umělecký kolektiv. Dalším komunitním prvkem je hudební škola. Dům díky tomu přirozeně žije koncerty, promítáními, pravidelnými blešími trhy, a někdy i svatební oslavou.
Sdílení prostorů nenuceně posiluje vzájemné vztahy komunity domu, jejíž členové a členky jsou pak lépe chráněni před osaměním a nenadálými nepříznivými situacemi. V participativním bydlení, jako je Gleis 21, už rozbitý spotřebič není tragédií pro domácí rozpočet, protože je možné používat ten sdílený, anebo ho může pomoci opravit sousedka ve společné dílně.
Tato bezpečná a podpůrná síť, tedy komunita lidí, kteří v domě bydlí, je posilována i dalšími způsoby. Nájemnictvo kolektivně spravuje rezervní fond pro nenadálé osobní kalamity. Společnou práci a rozhodování o fungování domu si rozděluje na základě principů sociokracieSociokracie: Způsob řízení skupin a organizací založený na rovnosti, nehierarchičnosti a decentralizaci. Sociokraticky řízený kolektiv decentralizuje rozhodování do menších pracovních skupinek, ve kterých se rozhoduje konsentem, tedy situací, kdy proti návrhu nemá žádný člen či členka námitky. Podle typu sociokracie se jedná o více či méně formalizovaný způsob managementu. a sousedstvu ze solidárních bytů nabízí neformální podporu prostřednictvím speciální buddy group (podpůrné skupiny).
V čem je tato iniciativa nerůstová?
Klíčovým principem nerůstu je snížení environmentálního dopadu společností a ekonomik globálního SeveruGlobální Sever: Termín globální Sever se používá k označení zemí, které jsou již značně technologicky a ekonomicky rozvinuté podle standardních měřítek. Obvykle se nacházejí v Evropě a severní Americe, často mají kolonizátorskou minulost a historicky výhodné postavení prosazené v globálním politicko-ekonomickém systému.. S tímto cílem souzní i projekt Gleis 21. Celý dům, složený ze dřeva, oceli a betonu, byl navržen tak, aby využíval co nejmenší množství zdrojů. Jeho provoz je nízkoenergetický, kavárna nabízí pohoštění z bio surovin a v přízemí jsou místo garáží stojany na kola. Pro environmentální šetrnost projektu je ale také zásadní důraz na sdílení, které je důležité, pokud se má společnost vejít do planetárních mezí. Jelikož obyvatelé a obyvatelky domu mohou sdílet prostor, domácí spotřebiče (například pračky či kuchyňské vybavení) nebo dopravní prostředky, šetří tím jak materiální a energetické zdroje planety, tak vlastní peněženky.
A právě vymanění se z tržní logiky, tedy takzvaná dekomodifikace, je dalším klíčovým nerůstovým rysem projektu. Ostatně, jak píše Timothée Parrique, nerůst je ve svém jádru především dekomodifikací. Ta v Gleis 21 probíhá na vícero rovinách: v první řadě tím, že je celý dům vlastněný spolkem nájemníků a nájemnic. Výstavba tudíž nesloužila jako zdroj zisku pro developerskou firmu, ale naplnila potřeby a zájmy konkrétních lidí, kteří v domě nyní bydlí. Komunitní uspořádání domu dále umožňuje určitou míru dekomodifikace běžných potřeb – ať už například prostřednictvím společného hlídání dětí, zahrádkaření nebo kulturního vyžití ve společenském sále.
Gleis 21 tak můžeme bezpochyby vnímat jako nerůstovou užtopii, jelikož teď a tady uskutečňuje vizi společnosti, která je šetrná k životnímu prostředí a současně usiluje o naplnění lidských potřeb. A participativní bydlení jako takové není užtopií vzdálenou – její první vlaštovky už můžeme vidět i v Česku.
Další informace o domu i participativním bydlení je možné najít na webu projektu, v české reportáži dočasného obyvatele domu či v odborném textu Participativní bydlení: nová konceptualizace demokratických forem bydlení v České republice.
Text vznikl ve spolupráci s Jakubem Chládkem.
