Vyjádření ke smazání rozhovoru na Deníku N

tadeas_n

Někteří z vás možná tuto kauzu zachytili na Twitteru, což je jak jsem teď sám zjistil, svět sám o sobě. Poslední dva dny byly pro mě extrémně náročné. Tak aspoň částečně to objasním i tady:

V neděli se mnou vyšel rozhovor na Deníku N o nerůstu. Kamarád mě poté upozornil, že na Twitteru někdo, konkrétně David Antoš (manažer v poradenské společnosti), diskredituje moje tvrzení grafy a studiemi, které jsou často selektivně vybírané. Český Twitter, neřeším to. Teda až dokud se nedozvím, že editor Deníku N zpětně, úplně bez mého vědomí a bez možnosti bránit se nebo dodat další studie, ze kterých vycházím, za moje tvrzení dokládá odkazy na studie, které zpochybňují moje výroky. Některé přebírá přímo od Antoše z Twitteru a na závěr článku přidává dodatek:

„Po vydání rozhovoru jsme do textu přidali poznámky, které uvádějí na pravou míru některé respondentovy výroky.“

Tímto dodatkem ze mě implicitně dělá hlupáka, diskredituje mě a i celé nerůstové hnutí, které stojí na silných akademických základech. Ostatně diskuze o nerůstu se vedou zejména na stranách recenzovaných odborných časopisů, které podléhají tvrdým vědeckým metodám.

Na Twitteru i Facebooku se pak editor všem (kromě mě) omlouvá:

„Vážený pane Antoši, chtěli jsme dát tomuto hnutí prostor k výročí jeho zakladatele, máte však pravdu, že jsme rozhovor nevedli dostatečně kriticky a některým fakticky nesprávným výrokům jsme neoponovali. V textu je dovysvětlíme. Děkujeme Vám za upozornění. Jan Jiřička, editor.“

Mně naopak přijde nekritické, neprofesionální, neetické a vlastně úplně nepřijatelné nechat se vystrašit jednou reakcí na Twitteru a bez znalosti tématu z něj přebrat argumenty a doplnit jimi rozhovor a má tvrzení se pokoušet vyvracet, bez toho, aby mi dali možnost na ně reagovat. Navíc to udělat způsobem, kdy selektivně vyberete data z World Inequality Reportu, který očividně v problematice neznalý editor ani nečetl celý, nebo dezinterpretuje graf o oddělení ekonomického růstu od jeho negativních environmentálních dopadů.

Pokud měli v Deníku N pocit, že moje argumenty nestojí na empirických datech, mohli si vyžádat data před zveřejněním rozhovoru, nebo o ně požádat po shitstormu na Twitteru, nebo prostě poprosit někoho, klidně pana Antoše, aby napsal reakční článek, na který mohu reagovat, abychom vedli skutečnou demokratickou a konstruktivní diskuzi. Ne twitterovou přestřelku.

Když deník reaguje na má tvrzení dodatečným doplněním poznámek redakce, zneužívá tím své pozice gatekeepera pro ohýbání diskuze vlastním politickým směrem.

Napsal jsem proto redakci a žádal o smazání „vyjasňujících“ komentářů editora, nebo o možnost napsat reakční text, ve kterém svá tvrzení obhájím a řádně ocituji, což původní rozhovorový text nedovoloval. Namísto veřejné omluvy mi přišla nabídka doplnit tři odstavce s reakcí na konci textu:

„Nicméně považujeme za správné, aby aspoň ty nejzásadnější, a podle našeho názoru diskutabilní výroky byly postaveny do konfrontace s faktickými údaji tak, aby si o tom čtenáři mohli udělat sami obrázek.“

Pokud chtěli, aby si čtenáři udělali obrázek sami, je nepřijatelné, aby diskuze probíhala tak, že já řeknu tvrzení, editor zpětně dodá studie, které moje tvrzení zpochybní (často vytržené z kontextu) bez možnosti na ně reagovat, nebo s nabídkou obhajoby omezenou na tři odstavce. Obhájit svá tvrzení ve třech extrémně komplexních tématech jako jsou nerovnosti, decoupling a vztah HDP a kvality života, je nemožné.

Na takhle nerovnou hru jsem nepřistoupil a ve své odpovědi trval na smazání komentářů editora, či možnosti odpublikovat ozdrojovaný článek s vysvětlením. Doteď mi e-mailem nepřišla žádná odezva. Napsal jsem tedy vlákno na Twitteru, kde přikládám zdroje svých tvrzení a zároveň problematizuji data vložená editorem bez expertízy v daných tématech, i argumenty pana Antoše.

V reakci na to se spousta lidí na Twitteru, řada z nich uznávaní odborníci a odbornice ve svých oborech, mobilizují a upozorňují na absolutně nepřijatelné chování redakce Deníku N. Můj příspěvek se dostává k více než 100 tisícům lidí a ráno na to se Deník N pod tlakem rozhoduje rozhovor se mnou smazat a veřejně se omluvit.

Za veřejnou omluvu děkuji. Mrzí mě, že přišla až pod nátlakem reakcí lidí na Twitteru a taky že se vztahuje spíše k jejich neprofesionalitě, než k tomu, že se mou odbornost pokusili zdiskreditovat. A i když si omluvy vážím, rozhodnutí stáhnout článek nepovažuji za konstruktivní vyřešení situace.

Navíc pokud bych sám nebyl na Twitteru, nebo neměl sociální kapitál a veřejnou podporu, rozhovor, který ze mě implicitně dělá hlupáka by byl na Deníku N pravděpodobně doteď.

Pokud by Deník N skutečně prosazoval veřejnou diskuzi a chtěl by, aby si čtenářstvo udělalo vlastní názor, mohli poznámky editora prostě odstranit a vyzvat odborníky a odbornice v tématu, aby na moje tvrzení i data reagovali dalším článkem, na který bych klidně mohl reagovat. Nebo výměny tohoto typu už nepatří do médií, ale na Twitter s vlákny o 280 znacích?

Tím, že článek smazali (bez ohledu na to, že jsem recenzovaná vědecká data, ze kterých vycházím, zveřejnil) v podstatě legitimizují pozici všech, kteří mě označovali jako „lháře“, nebo „blázna“, ideologové tržního fundamentalismu pak samozřejmě rovnou za „komunistu“, či mě asociovali s lidmi, kteří říkají, že Země je placatá.

Nerůst je ve vědeckých kruzích po zeleném růstu druhou nejdiskutovanější strategií na řešení současných krizí, a zkoumá jej čím dál více lidí. Zmiňuje se ve zprávách a na půdě IPCC, v Evropském parlamentu, ve vědeckých článcích a je součástí mezinárodní celospolečenské diskuze. Píše o něm The Guardian, New Yorker, New York Times, či Foreign Policy. V zahraničí se studuje na několika prestižních univerzitách a dokonce se už dá studovat jako celý magisterský obor. Na českých vysokých školách se ale takřka nevyučuje.

I proto je přinášení kritiky růstu v této zemi, navíc s naší minulostí, extrémně náročná pozice. Je jasné, že lidi se velkých systémových změn bojí a mluvit o nutnosti hluboké systémové změny otevírá naše historické kolektivní trauma.

Ekonomický růst je přece racionální, objektivní, neutrální, zatímco jakákoliv jiná pozice usilující o kritickou reflexi či diskuzi je automaticky označovaná za extremismus, komunismus, nebo ideologii. A můžete mít nespočetné množství studií, dat, výzkumů a titulů. A právě proto je z veřejné debaty diskuze o (ne)růstu vyřazena a naše hlasy (a vědecká data) nedostávají prostor. Smazáním článku byl umlčen i můj hlas.

Pokud navíc hájíte pozici, která není mainstreamová, břemeno důkazů je vždy na vaší straně. Všechno, co řeknete, musí mít citaci, musíte rozumět metodologii, dávat si pozor na každé slovo. A i když data zveřejníte a svoji pozici obhájíte, stejně vám článek smažou. Jste prostě „mladý pošahaný aktivista“ a tak s vámi i jednají.

Klást nárok na data, která potvrzují vaše tvrzení, je samozřejmě namístě. Nicméně zatímco se to vyžadujete od nás, staří ekonomové, kteří se o vztahu ekonomiky s destrukcí přírody neučili nic, už posledních 50 let od publikace Limitů růstu, mohou v klidu dál říkat, že jsme na dobré cestě k řešením, zatímco planeta doslova hoří. Navíc nejčastěji bez toho, aby jejich tvrzení museli čímkoliv dokázat, nebo aby to po nich vůbec někdo chtěl.

Už více jak tři čtvrtě roku denně dostávám reporting médií. V Deníku N kromě čtyř krátkých zmínek dlouhých jen pár vět nerůst doteď prakticky neexistoval. Jednou ze světlých výjimek byl redaktor Petr Koubský, který přišel i na nerůstovou konferenci a v pár odstavcích o ní napsal své dojmy. S nápadem pokrýt toto téma komplexněji musela přijít úplně nová stážistka. Po Twitter reakci s grafy vytrženými z kontextu rozhovor mažou.

Právě média mohou díky kvalitnímu pokrývání nového vědeckého poznání a konstruktivní demokratické diskuzi měnit a kriticky reflektovat fungování naší společnosti. V něčem jsou právě média gatekeeperem změny, protože legitimizují nové typy diskuzí nebo konzervují ty staré.

Média však mohou mít tendenci hrát si na „objektivní“ a nevšímat si částí společenské diskuze či vědeckých poznatků, které nespadají do jejich ideologické pozice. Žurnalisticky je nezpracovávat nebo je přímo dezinterpretovat a diskreditovat. Redakce Deníku N udělala oboje.

Uvádí, že k mému rozhovoru přistoupili nekriticky a že nerůstu se chtějí věnovat do hloubky a v souvislostech. Těším se na to a velmi to oceňuji, protože to nebude lehké. Předpokládám, že zprostředkovávat informace, které zpochybňují zažité „pravdy“, se kterými velká část jejich čtenářstva nebude souhlasit, může vést k tomu, že je odsoudí jako neobjektivní, levicové, ideologické médium a třeba i zruší předplatné.

Být kvalitním médiem ale neznamená jen nereagovat na křiklouny na Twitteru, či kriticky přistupovat jen k lidem, kteří přináší nevyhovující vědecké poznání, ale přistupovat kriticky taky k lidem, kteří už dlouhou dobu tvrdí to samé, legitimizují status quo a myslí si, že současné krize nevyžadují zásadní proměnu naší společnosti.

Chtěl bych na závěr zdůraznit, že do hloubky zpracovávat téma nerůstu neznamená jen napsat dva až tři kvalitní články o nerůstu, ale přistupovat k ekonomickému růstu kriticky ve všech debatách a stejné břemeno důkazů, které kladete na nás, nerůstové odborníky a odbornice, začít klást na ekonomy, kteří tvrdí, že ekonomický růst a tedy výroba i spotřeba může růst i v době ekologického kolapsu exponenciálně a donekonečna. A jejich tvrzení si pak zpětně fakticky ověřit. Tím neviditelnou růstovou ideologii podrobíme skutečně konstruktivní a demokratické debatě.

Odebírej Šnečí poštu

Každý měsíc doručíme 1 700 odebírajícím nejnovější české a zahraniční texty, videa a podcasty o nerůstu, pozvánky na události, pracovní nabídky, memy a další informace. Přihlas se a už ti nic podstatného v nerůstu neunikne.