Budování hnutí za novou ekonomiku bez růstu
Jak ale změnu systému prosadit? Přechod na post-růstovou ekonomiku obnáší značnou redistribuci bohatství a omezení politicko-ekonomické moci nejbohatších elit, které ze současného neudržitelného a nespravedlivého statu quo těží. Změna ekonomického systému nevyžaduje jen šíření nových myšlenek a forem jednání, ale také budování politické moci, potřebné k jejich dalšímu prosazování. Politika, která utváří naše životy na všech úrovních od obcí až po mezinárodní úmluvy, je dnes ve stále větší míře pod kontrolou oligarchických elit a na ně navázaných politických stran a lobbistických aparátů. Pokud chceme jako obyčejní lidé znovu získat kontrolu nad svými životy, musíme se nezávisle na nich sami zorganizovat. Proto potřebujeme budovat a propojovat sociální a ekologická hnutí, která budou mít dostatečnou ekonomickou i politickou moc na prosazení nereformních reforem či šíření užtopií, a tak nás přibližovat k dobrému životu pro všechny v rámci planetárních mezí. Tento úkol je tím důležitější v situaci, kdy čelíme krizi a potenciálnímu kolapsu celého růstového systému. Jen pokud si budeme navzájem pomáhat a organizovat se, můžeme budoucí otřesy využít jako příležitost pro obrat k lepšímu.
Řada takových hnutí zdola proti nespravedlnostem dnešního systému má už dnes k nerůstu blízko: můžeme mezi ně počítat mimo jiné odbory a hnutí pracujících, hnutí za dostupné bydlení, klimatické a ekologické hnutí, feministické hnutí, hnutí solidárních ekonomik, nebo třeba hnutí svobodného softwaru. K tomu, abychom změnili systém, je potřeba taková hnutí propojit, sjednotit je za společnou vizí nové ekonomiky a získat na jejich stranu většinu obyčejných lidí, kteří ze současného systému netěží, nebo chtějí jednat v solidaritě s ostatními.
Proč je budování hnutí důležité?
- aktivizují lidi, dávají jim zažít společnou moc a solidaritu, posilují jejich kontrolu nad vlastními životy
- narušují status quo, umí říkat nahlas „ne“, mění kulturu a hodnoty společnosti
- budují kolektivní moc potřebnou pro prosazení systémových změn
- mají potenciál využívat krizi k transformaci statu quo
Odbory a hnutí pracujících
Odbory byly odedávna důležitou silou zpochybňující nadvládu kapitálu na pracovištích a aspirující na podíl na jejich řízení i vlastnictví. Hnutí pracujících soustředěná kolem odborových svazů dokázala historicky prosadit dosud největší zásahy do logiky kapitalismu. Díky jejich moci si dnes užíváme např. víkendů, placených dovolených a osmihodinové pracovní doby nebo dostupných veřejných služeb a sociálních jistot, jako je bezplatné vzdělávání a zdravotnictví. Právě činnost odborů a sociálních hnutí v historii výrazně koreluje s dosažením lepších životních podmínek pro všechny. Práce pracujících v kapitalismu bohatství moderní společnosti vytvořila, ale teprve jejich organizovaný politický zápas donutil vlastníky výrobních prostředků se o něj podělit. Během posledních dekád se nicméně odborová organizovanost a moc pracujících v Evropě zmenšila. S tím začal klesat i podíl pracujících na společenském bohatství, a navzdory vysokému růstu produktivity práce začaly místo kvality života narůstat především společenské nerovnosti. Jinými slovy, z práce, kterou vykonáváme, je stále větší část hodnoty přivlastňována akcionáři, majiteli, či manažery: z bohatství přírody a práce všech těží stále užší část společnosti.
Vzhledem k tomu, že růst dnes naráží na ekologické meze a bez omezení by vedl ke kolapsu naší civilizace, vyšší příjmy již nadále nemůžou pocházet z nekonečně se rozšiřující produkce. Potřebujeme ekonomiku zmenšit, prosadit spravedlivější rozdělení bohatství i práce a snižovat pracovní dobu. To nepůjde bez zásadního posílení moci pracujících, z nichž je dnes v odborech v Evropě organizováno jen čtyřicet milionů.
Výzvou pro získání odborů pro transformaci k nerůstové ekonomice může být fakt, že zejména odbory některých tradičních průmyslových sektorů (např. v automobilovém a energetickém průmyslu) ze současného růstu těží a bojí se ztráty jistot, kterou jim současné nastavení práce nabízí. Nejčastější strategií v těchto průmyslových sektorech pak není dané sektory začít zmenšovat, ale spíše je jen ozelenit. S pracujícími v průmyslu je třeba o transformaci, která by pro ně byla spravedlivá, vést dialog. Přinejmenším stejně důležité je ale organizovat silné odbory v sektorech, které mohou v nerůstové transformaci posílit – zdravotnictví a péče, vzdělávání, zemědělství nebo sektor veřejné dopravy. V každém případě je třeba hledat cesty ke spravedlivé transformaci, která zajistí kvalitní život a důstojnou práci pro všechny.
Proč by mělo být hnutí pracujících součástí širšího hnutí za změnu ekonomického systému?
Prosazení politických návrhů jako demokratizace firem, zkracování pracovní doby, demokraticky zvolené poměry mezi minimálním a maximálním platem, nepodmíněné základní služby nebo garantovaná pracovní místa jsou především v zájmu pracující většiny. Vzhledem k tomu, že tato politická opatření jdou proti zájmům elit, je nepravděpodobné, že se je podaří prosadit bez síly obnoveného hnutí pracujících, soustředěného kolem silných odborových svazů. Schopnost kolektivně odepřít vládnoucí elitě poslušnost formou stávky a ochromit ekonomiku „zevnitř“ byla historicky jedním z nejmocnějších nástrojů společenské změny. Pokud chceme dosáhnout změny systému, nemůžeme se bez ní obejít.
Růst proklamuje svoji apolitičnost – údajně z něj těží všichni, zaměstnavatelé i zaměstnanci. Ve skutečnosti tomu tak není. Bohatství k pracujícím sotva prokapává, nerovnosti narůstají a úzká skupina obyvatel z růstu těží na úkor většiny lidstva i všeho života na Zemi. Dnes se tato představa ukazuje jako iluze. Ve spravedlivější společnosti se pravděpodobně bude žít lépe i dnešním elitám – rovnostářštější společnosti vykazují vyšší míru společenské soudržnosti a kvality života – nepůjde jí ale dosáhnout bez zásadního přerozdělení bohatství, moci a vlastnictví od elit směrem k pracující většině.
Feministické hnutí
Dosavadní úspěchy feministického hnutí dokázaly, že pro dosažení genderově spravedlivé budoucnosti nestačí umožnit ženám vstupovat na pracovní trh, nebo být ve vedoucích pozicích. Skutečné emancipaci brání struktura ekonomiky. Růstová ekonomika je strukturálně patriarchální, protože je založená na upřednostňování a přeceňování produktivisticky pojaté práce – práce produkující zboží pro zisk – zatímco zneviditelňuje, podhodnocuje a zdarma si přivlastňuje práci reproduktivní, jako je péče o děti, starší a nemocné, úklid, vaření a péče o přírodu. Taková reproduktivní činnost se v kapitalistické patriarchální společnosti považuje za samozřejmost, za bezplatné a nekonečně dostupné „dary“, které nevyžadují žádnou pozornost ani doplňování. Jde přitom o činnosti nutné pro reprodukci společnosti, bez nichž by společnost vůbec nebyla schopna fungovat. Tuto práci dnes převážně vykonávají ženy – v Evropě tvoří až 76 % pracovnic ve zdravotnictví a pečovatelství, v případě uklízeček a pomocnic v domácnosti je to dokonce 95 %. Patriarchální kapitalismus nevyhnutelně tlačí ženy do strukturálně znevýhodněných, vykořisťovaných pozic podle třídního klíče a skutečná rovnost v něm není možná.
Liberální feminismus sice posílil postavení žen na trzích práce i v politice, neumožnil nicméně, aby pečovatelská práce byla rovnoměrněji přerozdělena mezi gendery, naopak dal za vznik pečovatelským řetězcům, které nepostradatelné reprodukční práce přenáší na méně privilegované a často migrantky z východní Evropy či globálního Jihu. Péče byla navíc privatizována a komodifikována a reprodukční práce byla uzavřena v jednotce nukleární rodiny. To všechno vedlo k zhoršení kvality samotné péče, prohloubilo genderové nerovnosti napříč geografickými lokacemi a vystavilo nové skupiny žen materiální nejistotě a vykořisťování.
Ekologická krize i krize péče dnes ukazují, že se nemůžeme spoléhat na liberální vnímání feminismu a dosazování žen do vedoucích pozic v rámci dnešních společenských hierarchií. Potřebujeme místo toho radikální feministickou transformaci a změnu současného ekonomického modelu tak, aby namísto produktivity byla oceňována vzájemná péče a spolupráce v komunitách, tedy místech sociální reprodukce. Namísto zisku a růstu potřebujeme docenit péči o sebe navzájem, o přírodu a společnou reprodukci lidí a zbytku života.
Proč by mělo být feministické hnutí součástí hnutí za novou ekonomiku?
Mnohé snahy o zlepšení současné ekonomiky zůstávají genderově slepé a hrozí, že budou reprodukovat genderovou nerovnost. Například Evropská Zelená dohoda plánuje 150 miliard eur půjček a investic, které jsou přislíbeny na financování rekvalifikace pracovníků v hnědém průmyslu, ve kterých jsou převážně zastoupeni muži, a na podporu vytváření a zachování zelených pracovních míst v „produktivních“ sektorech. Místo toho bychom měli rozšířit naše chápání zelených pracovních míst tak, aby zahrnovala i pracovní místa v oblasti péče, a doplnit je o stejné ekonomické výhody, jaké mají zelená pracovní místa ve „výrobě“ – vyšší mzdy, sociální dávky a ochranu, či bezpečnostní standardy v oblasti zdraví.
Širší součástí nerůstové transformace by měla být i změna ve vnímání práce a překročení propasti mezi produktivní a reproduktivní prací, či veřejným a soukromým. V nerůstové budoucnosti by měla být péče dekomodifikována – proměněna ze zboží směňovaného za peníze na trhu ve vzájemnou pomoc v „komunitách péče“ (caring commons). Jsou to právě post-růstové politické návrhy jako např. veřejná doprava zdarma, zkracování pracovního doby, nebo investice do pečovatelských veřejných služeb, co by mohlo pro takové přehodnocení péče otevřít prostor a posílit tak postavení žen, dětí, či starších ve společnosti, protože na péči budou mít všichni víc času a zdrojů. To všechno může umožnit skutečně spravedlivé přerozdělení reproduktivní práce ve společnosti a překonání patriarchálních vzorců v mezilidských vztazích.
Klimatické a ekologické hnutí
Při debatách o klimatické změně a jiných ekologických krizích se často mluví o potřebě snížení naší spotřeby zdrojů a energie. To nicméně není ve větším měřítku možné bez nežádoucích sociálních dopadů, dokud budeme mít ekonomický model, závislý na neustále se zvyšující výrobě a spotřebě a akumulaci kapitálu v rukou úzké třídy vlastníků (více se dá přečíst v Proč musíme pořád růst). Vzhledem k tomu, že ekonomický růst je navzdory všem inovacím stále velmi úzce provázán s materiálovou spotřebou a také se zvyšující se spotřebou energie, pro klimatické i širší ekologické hnutí je logickým krokem aktivně zpochybňovat růstovou ideologii a prosazovat transformaci, která bude založená nejen na technologických inovacích, ale také na proměně společenských struktur a majetkových poměrů. Jen ta může totiž umožnit spravedlivější sdílení zdrojů – a s ním i jejich výrazně nižší spotřebu.
Každý ekonomický růst vyžaduje energetické a materiálové vstupy. Vzhledem k tomu, že jen 9 % materiálů je dnes recyklováno a potenciál recyklace je vždy omezený, další růst znamená nevyhnutelně těžbu nových materiálů a rozšiřování těžby na nová a nová území, se všemi destruktivními důsledky pro ekosystémy i lidské komunity. Právě těžba nových materiálů je z 90 % odpovědná za úbytek biodiverzity, kvůli kterému dnes čelíme šestému masovému vymírání druhů. Rozšiřující se těžba ale znamená i násobení konfliktů. Globální mapa environmentálních konfliktů k dnešku mapuje 3 803 konfliktů, které souvisí s těžbou, odpady, rozšiřováním industriální infrastruktury, či ochranou přírody.
Dnes dominantní koncepce řešení ekologické krize pomocí „zeleného“ růstu, a s ní spojený trend nahrazování fosilních paliv masivním nasazením obnovitelných zdrojů a elektromobilů, je tak ve skutečnosti závislá na přesouvání problémů jinam, a dalším vykořisťování přírody a lidí, především v zemích globálního Jihu. Pokud klimatická a ekologická hnutí nebudou prosazovat transformaci jdoucí za horizont růstu, ale jen „ozelenění“ kapitalismu, technologická řešení spojená dalším nárůstem spotřeby energie i materiálů budou i nadále drancovat přírodu, devastovat komunity a vykořisťovat pracující na globálním Jihu s na periferiích globálního Severu.
Proč by mělo být klimatické a environmentální hnutí součástí hnutí za novou ekonomiku?
Klimatické a environmentální hnutí sílí po celém světě a vzhledem k naléhavosti ekologických témat může být klíčovou hybnou silou změny. Pokud ale nechce jen odsouvat problémy v prostoru a čase a skutečně včas zastavit kolaps biosféry, musí jít ke kořenům: ke strukturám kapitalismu a jeho závislosti na růstu. Proto je klíčové, aby své požadavky na změnu diskutovalo a koordinovalo s dalšími hnutími. To je zapotřebí i proto, aby ekologické politiky byly spravedlivé a neměly negativní dopad na kvalitu života běžných lidí. Jen tak půjde skutečně prosadit útlum konkrétních sektorů ekonomiky, které dnes mají nadměrnou materiálovou a energetickou spotřebu – jako např. fosilní, automobilový, textilní či masný průmysl. Jen v koalici s širokým celospolečenským hnutím za demokratičtější a spravedlivější ekonomiku může ekologické hnutí dosáhnout kolektivní dohody na respektování mezí planety a osvobodit tak společnost ze závislosti na růstu.
